Reportáže
Kamenický Šenov – Panská skála, 8.9. 2006
(poněkud opožděná reportáž – psáno v říjnu 2008)
napsala Zuzka
Píšu tuhle reportáž malilinko opožděně – jen asi s dvouletým
zpožděním ;-)), ale v době, kdy se koncert konal, jsem o fanklubu neměla
ještě ani potuchy. A proč vlastně zrovna o tomhle koncertě píšu, to se
dozvíte, když budete číst dále.
Na úvod musím říct, že v jedné malé vísce u Kamenického Šenova, co
by kamenem dohodil od Panské skály zvané Varhany, máme chalupu. Je to
drsný, ale zároveň nádherný kraj na pomezí Českého středohoří a
Lužických hor a zmíněnou Panskou skálu, pokud neznáte z hodin
přírodopisu (typická ukázka sloupcovité odlučnosti čediče), určitě
znáte z Pyšné princezny …
Když jsem před více jak dvěma lety, už snad někdy na jaře v přehledu
koncertů zaregistrovala „Kamenický Šenov“, skoro se mi zastavilo
srdíčko – Čechomoři k nám přijedou :-)).
Koncert se uskutečnil v rámci oslav 150. výročí založení tamní
Sklářské školy, (nejstarší v Evropě) a protože tohle výročí bylo
i na kulturním kalendáři UNESCO, byly oslavy opravdu velkolepé, včetně
koncertu Čechomoru – lepší hvězdu večera už pořadatelé vybrat
nemohli – díky :-))
Snad před žádným koncertem jsem ještě nebyla tak rozechvělá. Ač se
koncert konal v pátek, na chalupu jsem přijela už ten den dopoledne.
Počasí bylo pro tamní kraj typické – pršelo, byla mlha, zima, fičel
vítr, na koncert pod širým nebem jako dělané ;-)). Odpoledne ale jako
zázrakem přestalo pršet a začalo se vyjasňovat a k večeru už bylo nebe
jako šmolka.
Ohromným zážitkem pro mě byla už zvuková zkouška, kterou jsem celou
vyslechla na zahrádce při kafíčku (cca 500m vzdušnou čarou od místa
konání koncertu). Nezapomenutelné bylo Romanovo rozcvičování na bicí nebo
Frantovo Až já půjdu povandruju – sólo zpěv bez doprovodu, při kterém
Frantův nádherný hlas obzvlášť vynikl
A vlastní koncert? Už jenom ty kulisy… za pódiem osvětlená Panská
skála a nad ní měsíc v úplňku. K tomu pěkná zima a vítr. Výkon
kapely úžasný. Totéž se ale nedalo říct o publiku; protože to byl
koncert s volným vstupem, přijel tam na čumendu kdekdo (prý tam bylo asi
5 tisíc lidí). Byla jsem v první řadě snad jediná, kdo zpíval a jedna
z mála, kdo tleskal. Bylo mi za diváky skoro trapno, ale samotné se mi ty
davy kolem sebe rozhýbat nepodařilo. O to větší dík za nasazení, se
kterým kluci v té psí zimě hráli.
Jen pro ilustraci dva komentáře diváků stojících poblíž mě: „Hele
voni jsou ňáký starý, jen ten bubeník (tehdy Roman) je docela mladej“, a
pak nějaká paní vedle mě na začátku koncertu prohlásila „Jó Čechomor,
ten já můžu“, při koncertu pak snad ani jednou nezatleskala a teprve když
spustili Mezi horami trochu ožila a komentovala to slovy „nó konečně“ a
pak se uráčila i zatleskat… ;-)).
Po koncertě pak ještě následoval ohňostroj a velkolepá barevná fontána,
kterou vytvořili místní hasiči kolem jezírka u skály.
A co dodat? Určitě jsem od té doby zažila spoustu úžasných a úžasnějších koncertů, přesto, i přes tu hroznou zimu a ne zrovna nejvstřícnější publikum, to byl pro mě osobně nezapomenutelný koncert s neopakovatelnou atmosférou, prodchnutý zvláštním nepopsatelným kouzlem a magií – to asi genius loci zapracoval :-)).
